Rubrika Retro uvádí:
Ajeťák – leden 2003
Příhoda z prázdnin
(pokračování)
Pelco
Nad obrovskou barokní kopulí kostela svatého Mikuláše ční věž, která ustavičně sleduje všechen ten shon tam dole v nikdy neusínajících ulicích velkoměsta. I nyní, pár minut před tím, co se v ní jedenáctkrát rozezvoní obrovský železný kolos, zahlédla tam dole naše dva kamarády.
„Možná by bylo dobré najít nějakou mapu!“ ozvalo se od toho staršího. „Myslím, že tady za rohem určitě nějakou najdeme. Co vlastně chceš hledat?“ rozespale odpověděl mladší a nahlédnul za roh do Nerudovy ulice, jestli náhodou nezahlédne infomapu. Několik metrů od něj opravdu stála pod pouliční lampou a už už po ní oba horlivě ukazovali, jaké mají možnosti, co by se dalo i nedalo: „Tady ve středu města se asi moc nevyspíme, možná někde na okraji. Nejlepší by bylo asi místo někde vedle trati – většinou je tam nějaké křoví a takový pruh, kde je to pro spaní ideální.“ zněla jedna věta z rozpravy o tom, kde hlavu složí. „To je sice krásný, ale na téhle mapě je jen úplný střed města, možná tady ta železnice pod Vyšehradem, snad…“ Ale na domluvení mladšího, dlouhovlasého kluka už zvon nečekal a na chvíli všechny vyrušil jedenácti ranami svého srdce.
Právě v této chvíli na Malostranské náměstí dolehl i jiný zvuk. Ze zatáčky se vyřítila pražská šalina, tedy tramvaj, a pomalu přijíždí na zastávku. Avšak dříve, než zvon utichl, byla už pryč. I u mapy někdo chyběl, prázdné nástupiště se už nezačalo plnit, protože každý věděl, že poslední tramvaj jede v jedenáct. Ruch však neustával, neony zářivě svítily, všude se ozývající hudba neutichala, zítřek je již blízko, ale noc je ještě mladá.
„Tady to mají ale blbě vyřešeno s noční dopravou, vždyť přece není možné, že to je poslední šalina,“ snažil se překřičet hlučnou jízdu tramvaje již povědomý kluk od mapy. „Podívej, jedem přes Vltavu,“ málem vykřikl druhý, „ teď to musí odbočit doprava, jinak to máme blbý, “ dodal a sledoval, jak vůz pokračuje stále rovně a odbočku na jih, která vypadala jako jejich poslední záchrana, neúprosně míjí a zanechává tyto dva dobrodruhy napospas nastávajícímu ránu v divočině neznámých ulic, v betonovém pralese civilizace.
„Kde to asi tak může být, “ říkám si sama pro sebe v duchu a už po několikáté přecházím silnici. „Oni mi přece říkali, že to je po této ulici doprava. Že by snad neuměli dobře anglicky a řekli mi něco špatně? “ začala jsem pochybovat. Zase jsem vytáhla mapu a zadívala jsem se znalecky na ty symboly, které snad nikdy nepochopím. „Mapa, taková strašná věc, jak se podle ní může někdo pohybovat. Ale teď v noci mi určitě nikdo neporadí, nikdo tady neumí anglicky, jsem tady sama, v noci,… proč jsem sem jezdila,“ začínám skutečně panikařit. Prázdné, teď už vlastně ranní, ulice docela osiřely, sem tam projelo auto, sem tam prošel zbloudilý chodec, tramvaje již své linky opustily, nebo spíše ještě nezačaly denní maraton. Z nekonečně dlouhé ulice se vynořily dvě postavy. Jdou pomalu a mají batohy. Vypadají jako nějací zálesáci. „Díky bohu přece se na mě štěstí usmálo,“ trhla jsem sebou a běžím k nim. „Prosím vás, mohli byste mi pomoct?“, radostně jsem na ně vykřikla anglicky a úplně zapomněla, že by mi možná ani nemusely rozumět. Jeden z nich se celkem rychle vzpamatoval a dostal ze sebe něco jako velmi strojenou anglickou větu, že bude rád, když mi pomůže, s rozkošným českým přízvukem. Poté, co jsem nastínila problém s mapou, podívali se na sebe, jako že jsem asi praštěná, když neumím s takovou blbostí manipulovat, a pak mi poradili. Náramně se při tom doplňovali – jeden mluvil a druhý mu říkal slovíčka a orientoval se v mapě. „Jsou k sežrání,“ říkám si v duchu, škoda, že teď zrovna nemám čas.
„Ta je!“ řekl a nespouštěl z ní oči. „A jaká,“ dodal zcela automaticky druhý jako by tuto větu používal neustále. „I ty jeden,” rozesmáli se oba sborově s puritánským tónem a poté zahnuli za obrovský železniční most přes Vltavu.
Pod velkým železným obloukem mostu se s malým bzučením, které zdaleka přehlušoval proud v nedaleké řece, pomalu otáčela za dvěma odcházejícími malá umělohmotná protáhlá krabička. Vypadalo to, jako že má s nimi něco společného, jako by se snažila otáčet tam, kam se ubírají jejich kroky. Najednou se zastavila, ale bylo vidět, že se chce točit dál. Malé kolíčky po straně však jasně vymezovaly prostor, ve kterém se může pohybovat. Ale ta věc, ať to už bylo cokoli, chtěla stále vidět dál, tam někam do tmy, chtěla sledovat ty dva, kteří už nepozorováni zmizeli v hluchém, nesledovaném místě města, kde je tak těžké dostat se pryč z monitorů těch, co ví.
Strašpytel pan domovník se celou noc děsil, že na dvorku baráčku na Praze 2, který spravoval, viděl strašidla. I ospalý strojvedoucí, který si myslil, že se přehlédl, když na kolejích asi o půl druhé viděl dva podivné obrysy, se celou noc převaloval a vůbec neměl klidné spaní. Ani dva kamarádi se moc dobře nevyspali na keřících jedné zahrádky hned u tratě, ale bezesporu na toto dobrodružství budou vzpomínat, protože ti, co ví, na chvíli nevěděli.