Literární zádrhel
Ilei
T. R. F
ield (1891 – 1969), vlastním jménem Theodor Adalbert Rosenfeld, později také Bohdan Vojtěch Šumavanský, nebo Vratiprst Choromysl Krombožinec, Theo Trefil či Rozina Sepranec. Za těmito všemi jmény se skrývá pražský/domažlický satirický básník. Narodil se do rodiny německého židovského lékaře. Vystřídal různá studia i zaměstnání – např. provozoval vinárnu, učil angličtinu v jazykovce (tak to vidíte, i před sto lety byly jazykovky…), byl korektorem ve Státní tiskárně a překládal. Jeho první literární příležitost byla v podobě vlastní rubriky v tehdejším satirickém časopise TRN. Rubriku nazval Literární zádrhel. Poté měl pár let na změnu jmen a psaní básní. Ale jeho tvorbu nikdo nechtěl publikovat – prý nevyhovovala požadavkům doby. Nebyl to zrovna jednoduchý život a T. R. Field sklouzl k alkoholismu. Duševně onemocněl a šel se léčit. Do Fieldovy smrti už bylo vytištěno pouze sedmnáct jeho básní v časopise Plamen a knihy už se nedočkal.
Dílo: Kosočtverce na ohradách, Kruhy pod očima, Lomikel na dlásních, Prakršno, Morodochium, Šídlo v pytli a Jednotlivé básně.
A teď už k zábavnému čtení básniček! Vybrala jsem pro vás pár ztřeštěných kousků ze sbírky Prakršno a doufám, že se budou líbit i mladším čtenářům. Však jak sám pan spisovatel napsal: „…určeno jen vtipným hlavám, a to dětským i dědským.“ 😉
Divotvorný pídisvět
Pídimužíka když zkruší
pídivášně pídiběs,
lká, až to rve pídiuši,
kdes, má pídiženko, kdes?
Za pídicit pídiženky,
po které se pídí on,
dal by z pídipeněženky
pídipeněz pídion.
Když ho posléz zavolala
do své pídijeskyně,
na pídičílko mu dala
pídipocel jedině.
Přesto od ní neustoupil
a za jeden pídigroš
pídiprstýnek jí koupil,
na pídihruď pídibrož.
V pravý pídičas pak bylo
velké pídiveselí,
by se nic nepřihodilo,
pídiobři přijeli.
Pídisvět neviděl zkrátka
pídisvatby takové,
tančila pídizvířátka,
pěli pídiptáčkové.
Pídipití, pídijídla
bylo pídihabaděj,
přisály pítisídla
vířil plesný pídirej.
Když už bylo k pídiránu,
pídidruh svou pídidružku
zhasiv pídislavobránu
doprovodil k pídilůžku.
Pídiživot pídiskokem
letěl neúprosně, lítě,
pídirok než s pídirokem
střet se, přišlo pídidítě.
Z pídiláhve pídivína
vyňav pídišpuntíček
pídiotec pídisyna
pokřtil – Pídipuntíček!
Bez vlastní když pídiviny
přišla Píditečička,
sešla se na pídikřtiny
celá pídivesnička.
Pídikomár z pídiškvíry
písk na pídipíšťalku
a přivábil z pídidíry
i tu pídipíďalku.
Pídikrinde, jak to letí!
Aby to spral pídihrom!
Jak přichmel pídiděti
vyrostou – a už jsi v tom.
Všude číhá pídihoře!
Dneska pídiharant tys,
zítra pohřbí pídimoře
tu tvou Pídiatlantis…
Není více pídilis,
smutně šumí pídiles,
pídilidi nevypídí
ani pídipídipes!
Neboj se, až pídikonec
přikvačí jak pídichrt,
až ti břinkne pídizvonec,
bude to jen – pídismrt!
Pídimrtvůlka když shnije,
vypučí z ní pídikvět,
neboť pídivěky žije
divotvorný pídisvět.
Jen žít nelze na pídidluh,
tu se končí pídižert.
Kéž by to dal pídipánbůh
a vzal to vše pídičert!
Proto žádnou pídipráci,
pídižáci milení,
chcete-li mít pídiláci,
až se všude rozední!
Bežubý žádrhel
Diš uš bylo pšešně dešet,
dědeček še žačal věšet.
Že už nění jako kdiši,
von tam nežát požát viší.
A že je to čižej dědek,
nění na to žádnej švědek.
Pjoto ať tam požát viší,
tak bežubej jako kdiši.