Rubrika Retro uvádí:
Ajeťák – červen 2002
TTT
Vikki
V Brně začíná příjemné letní počasí, na obloze ani mráček, vypadá to na TTT. Doufám, že i na hranici Jihočeského kraje s krajem Vysočina bude léto. Bylo. Budeme tam tábořit, tak si to musíme předem prohlédnout. To jsme však ještě nevěděli, s Čím se na TTT seznámíme.
Už na nádraží se ukázalo, že na letošní Tvrdý Táborový Trénink si jen tak někdo netroufá. Mnozí použili jako výmluvu Dětský den, často spojený s politickými kampaněmi. Jiní tušili, že na to prostě nemají. Thran má zlomenou ruku. Jarik skládal čekatelskou zkoušku. Někdo se učil. Také babičky a dědečky a tetičky z desátého kolene jsme dlouho neviděli. No, nevadí, rychle to napravíme, o víkendu času dost.
Pod hodinami se nás sešlo 10. Dva z toho, Wheb a Jaim jako zástupci roverského kmene, zbytek bylo 7 statečných Medvědů a já. (jmenovitě Zdenda, Míša, Ondra, Milan, Pelco, Malmed, Eršin a já). A jen nás deset mělo možnost zjistit, že existuje. Osobně si svůj život bez Něj nedokážu představit.
Vypadalo to, že vlak stihneme v pohodové poslední minutě před odjezdem, ale nezdařilo se. Dvacetiminutové zpoždění zkazilo, co se dalo. Nakonec nás rychlík 666 Junák směle přibližoval do Okříšek. Tam na něj čekal perfektně navazující spoj. Stará lokálka z roku raz dva. Nevěřili byste, ale dá se zastavit pouhým otevřením dveří. Na tento fakt přišel Pelco a byl po zásluze odměněn rozhovorem s jinak na slovo skoupým průvodčím.
V Moravských Budějovicích, naší další zastávce, jsme přesedli do ještě menšího a stylovějšího vagónku, který si dělal i mašinku.
V Jemnici jsme se rozdělili podle oddílů. Roveři šli hubit vodní živočichy ve studni na tábořišti Savem, my jsme šli obdivit Jemču Jemnice, a.s. Celé TTT nás provázela tichá hrozba Eršinova batohu, který měl poněkud rozbitý zip a vždy, když z něj Eršin něco vytáhl, musel jej pak 5 – 10 minut zavírat. Takto jsme dorazili přes dvě vesnice, Radotice a Bačkovice na místo, kde jsme se rozhodli přenocovat.
Rozhovor s Ondrou:
„Vikki, víš kolik t je v Růžovým panterovi?“
„Hmm, tak asi jedno, ne?“
„Ne, je jich tam 36“
„??“
„No přece: Tu tudu, tudu tudu tudů, tu du du….“
Cestou se odehrála jedna zcela důležitá a zásadní skutečnost a to, že jeden z nás uviděl Zdroj informací o Něm. Byl skryt ve stromě. Někdo jej uchopil a schoval pro pozdější prozkoumání. Ale jistě jej vedla víc než šťastná náhoda, zmínek o Něm bylo ve Zdroji víc. To jsme ale ještě nic netušili.
Místo, které jsme vybrali na spaní bylo rovné, v lese, suché, bez většího podrostu, prostě optimální. Vybrali jsme ho v době, kdy v noci nepršelo, takže jsme pochopitelně přístřešky nestavěli. Milan ovšem trval na vyzkoušení svého stanu, který kluci docela rychle postavili. Spali v něm čtyři, ale před večerkou se nás tam vešlo všech osm.
Ostatní jsme se vrhli na Zdroj. A v něm jsme našli první zmínku o Něm. Jedinečný, vyvážený, s ideálním obsahem cukrů, tuků, bílkovin, vitamínů, růstových hovězích hormonů, preparátů, konzervačních látek, kyseliny citrónové, energie, proteinů, polysacharidů, volných aniontů i kationtů, ještě víc vázaných a to celé v lákavém extra plus balení. Ááááááááááááááá…. Jen my, zasvěcení, si myslíme, že víme, jak to vypadá 🙂
Ráno mě vzbudil zvuk padajícího stromu. V pohodě, to se mi jen zdá. Sakra, nezdá. Ač bylo příjemných osm hodin, tedy čas na vstávání, čtyři nedočkaví obyvatelé stanu vstali již notnou hodinku dřív a pokáceli tak 6 soušek. No, práce šlechtí, nechme je být. Jen správně zahladit pařezy, aby nebyly vidět, když by je někdo hledal. Musí se pořádně zasypat jehličím.
Pokračovali jsme údolím Želetavky, tentokrát ne po silnici a ani po cestě. Prostě údolím. Kdo si to nezažil, neví, o co přišel. Údolí stojí za To. Dobrodružnou cestou jsme dorazili k Šimkovu Mlýnu, kde jsme se seznámili s jeho jedinou obyvatelkou, paní Chaloupkovou. Potkali jsme cestou vyděšeného kolouška, agitační vůz KSČM, v poklidu jsme prošli Lubnicí a dorazili na tábořiště.
Tam na nás čekali Jaim a Wheb, kterým jsme ihned sdělili vše, co jsme o Něm věděli. Byli z toho jak v křeči. Následoval oběd, prohlídka tábořiště, uklízení splavu a vynošení vody ze studny. (Bystrý čtenář si pamatuje, že voda v ní obsahuje Savo, protože broučci se dají pít jen ti opravdu malincí) Do studny jsme pak někteří vlezli, abychom si dokázali, že na to máme. A abychom viděli hvězdy. Smůla. Neviděli jsme nic.
Pak už cesta dál, horolezecké představení nad řekou, průchod osamělým lomem na amfibolit, hledaní místa na spaní, vaření nějakého guláše, hledání místa na spaní, krosení řeky, hledání místa na spaní, krosení řeky, hledání místa na spaní, operace Zdendovy nohy (měl v ní trn), utáboření se, usnutí a probuzení. Guláš nestál za zmínku, byly to sice jedny z nejlepších gulášů, jaké TTT pamatují, ale On to nebyl. Nejlepší Guláš měli Pandy, pak roveři a pak Mývalové + Vikki. Ale kvalita, ta byla.
A zase ráno. Cesta zpátky. Príma potok Bihanka. Údolí má skoro tak dobrý jak Želetavka. Za zmínku stojí skoro všechno. Takže, přijeli jsme do Brna, vlak měl nepatrné zpoždění, a jdeme domů. Jo, a to, že o něčem tady není ani zmínka, neznamená, že to na TTT nebylo. Kdo ví, u koho Zdroj skončil.