Rubrika Retro uvádí:
Ajeťák – prosinec 2002
Příhoda z prázdnin
(na pokračování)
Pelco
Pravidelný děčínský rychlík se zvolna blíží ke svému cíli. Jede neúnavně setmělou povltavskou krajinou, netuše, že již za dva týdny bude v těchto místech běsnící vodní živel.
O velké vodě teď asi neví ani ti, co se nechávají vézt někam do míst na stále osvětleném obzoru, do míst, kde je i v noci těžké najít tmu. Tam někam na jih, k obrovskému světelnému kuželu. Na jih, kde se rozkládá hlavní město. Praha.
V poloprázdném vlaku je klid. Nikde se moc neslaví, nikde není bordel, všichni se snaží jakoby odpočinout, než vpadnou do ulic velkoměsta. Zkrátka, tak jako každý všední prázdninový den, i tento čtvrtek prvního srpna je docela obyčejný. Ale tam někde uvnitř drkotajícího vlaku je někdo, kdo tuto všednost přinejmenším narušuje.
V kupé s otevřeným oknem naproti sobě leží dvě osoby. V šeru není vidět dobře jejich podobu, ale na první pohled je zřejmé, že to nejsou obyčejní pracující lidé. Na sobě mají spíš umazané a smrdící, než navoněné a zářivě čisté oblečení. Vypadají nekulturně. Leží jak opití.
Jsou to určitě bezdomovci nebo nějaká zplodina společnosti.
Jeden z kluků se teď probudil. Protřel si oči a se zívnutím, jako by týden nespal, se podíval na trochu staršího kamaráda a řekl: ”Doufám, že dneska v Práglu propaříme noc.” „No, být tebou bych se radši těšil na krásnou studenou noc, ve které nebudem mít kam hlavu složit.” zněla podrážděná odpověď.
Po chvíli vlak zastavil na nádraží Praha Holešovice. Většina lidí se rozutekla do nekonečných řad lidských i nelidských příbytků. Do svých domovů na teplou večeři, čaj, kafe a na pár stupidních civilizačních výdobytků v podobě dekadentní zábavy na nejoblíbenějším českém kanále.
Ve vlaku zůstalo pár opuštěných. I naši známí pokračují dále, jakoby neznali Prahu. „Stanice Praha, Hlavní nádraží,” ozvalo se z nádražního reproduktoru, „na první kolej přijede rychlík číslo (to zrovna nevím – pozn. autora) ze směru Děčín hl. n., Ústí nad Labem východ, atd. Vlak zde jízdu končí, prosím vystupte!”
Za nedlouho, asi ve třičtvrtě na jedenáct, už oba sledovaní stojí u tabulí všech jízdních řádů a cosi opisují do mobilního telefonu. Po diskuzi s nějakým napitým chlápkem se vydávají ven z nádraží, asi na Václavák. Celý střed města opravdu žije. Po ulicích chodí stovky, možná až tisíce lidí. Čeština zde opravdu zrovna slyšet není, jak by se na hlavní město, a dokonce Česka, docela hodilo. Obě osoby mezi ostatní lidi, kteří vypadají fajnově a baví se ještě mladou nocí, vůbec nezapadají. Vypadají unaveně, hladově, ale na druhou stranu se docela baví tím, jak si na ně okolní lidé ukazují.
“Myslíš, že se u něj bude dát přespat?” řekl jeden. “Nebyl bych si tím zrovna úplně jist, a spíš bych to viděl na celkem dobrou zábavu někde v pangejtu, jestli náhodou nemáš nějaký drobák na hotel Ricc,” rozesmál se druhý.
Jejich cesta pomalu směřuje dál do ulic a uliček, které nevzbuzují dojem pouličních nocleháren, ale spíše obrovského mejdanu pod hvězdami. Po klidné Vltavě jede parník, ze kterého se ozývá na celé kolo stále dokola se opakující text doprovázený davy kolemstojících: „Nonstop, já chci žít nonstop.” Pomalu přecházejí Karlův most a podle gestikulace je poznat, že fakt velká machrovinka by byla přespat právě tady v srdci celé Prahy, na Karlově mostě. Za nevelkým plotem se skrývá lešení pro restauraci jedné ze soch. Bylo by asi těžké se tam dostat, když okolo jde nekončící dav turistů, ale vevnitř by to už nebyl problém. Po chvíli je vidět, že na tuhle akci jsou měkcí a vydávají se směrem na Malostranské náměstí. Zkrátka přespat v neznámém, neustále žijícím a pařícím, hlučném, nepřetržitě osvětleném, kontinuálně sledovaném, neuvěřitelně velkém, smogem zakouřeném, zatím ještě povodní nesužovaném, téměř česky nemluvícím, celkem drahém a navíc stále východoevropském městě je prakticky nemožné, když jste navíc hladoví, nenajedení, nic jste do pusy nestrčili a nejradši byste se zakousli třeba i do šutru.
Jsem opravdu zvědav jak to ti dva pochybní „cestovatelé“ zvládnou. A vy?